Po návratu z hor se Tom a Eva ocitají ve společném bytě, ale jako by mezi nimi vyrostla státní hranice. Ještě před pár dny spolu usínali, líbali se a přirozeně střídali role pečujícího a opečovávaného; doma z nich jsou přehnaně zdvořilí spolubydlící, kteří nedokážou překonat šest metrů chodby ani dokončit jedinou důležitou větu.
Oba přitom chtějí totéž: blízkost, v níž mohou být dospělí, malí, silní i bezbranní, aniž by se za některou z těch podob museli schovávat. S pomocí nekompromisní Lenky se učí říkat si o společnou noc, péči i prostor. Následují logisticky pojatá pozvání na večeři, káva „u Evy“ ve stejném bytě, plenky, dudlíky, bazének a obývák přestavěný podle jejich vlastní představy normálnosti.
Jenže přijetí hravých rolí není totéž jako důvěra. Když péče odkryje strach ze závislosti, ztráty a minulosti, Tom s Evou musí zjistit, zda spolu dokážou zůstat i bez návodu — a zda umějí respektovat dveře, které někdy chrání a jindy oddělují.